Každé dítě se rodí zranitelné s naprostou závislostí na druhých. Potřebuje, aby bylo rodiči přijímáno bezpodmínečnou láskou a ubezpečováno, že jej milují, že ho nikdy neopustí a vždy tu pro něho budou. Pokud nebyla v dětství věnována dostatečná pozornost potřebám dítěte, byly vytvořeny podmínky pro vznik neviditelného citového zranění či pro vznik traumatu.

Dítě si ve své zranitelnosti prostřednictvím pozitivních či negativních zážitků utváří vlastní vidění vnějšího světa. Vytváří si svůj vlastní obraz o tom, zda je svět bezpečné anebo naopak nepřátelské místo, zda je zdrojem bolesti anebo radosti.

Dítě není schopno kriticky pohlížet na rodičovské postoje. Pokud například naráží na chlad matky, která nedokáže dávat najevo své city anebo na lhostejnost věčně zaneprázdněného otce, shledává příčinou toho, proč není dostatečně milováno, vlastní nedostatečnost. Nechápe, že ať udělá, co udělá, nikdy nedosáhne naplnění svých potřeb ne proto, že by bylo špatné nebo nedostatečné, ale proto, že sami rodiče jsou kdysi zraněními dětmi a proto nedokáží nabídnout ve své rodičovské roli více.

Často člověk naplnění svých neuspokojených potřeb v dětství vyžaduje od svého partnera. Dokud bude člověk po svém partnerovi požadovat, aby naplnil jeho tehdejší dětské potřeby, bude stále nešťastný a nespokojený. Ani ten nejúžasnější partner na světě není něčeho takového schopen a nemůže člověku nahradit to, co v dětství chybělo, jelikož to není jeho rodič. Tato situace volání dítěte po rodiči v partnerském vztahu je zdrojem otevírání starých ran a pocitu zklamání, jelikož jsou do situací promítány někdejší neuspokojené potřeby pozornosti, ocenění, bezpodmínečné lásky, péče a bezpečí.

Tyto nadměrné nároky nejsou nároky dospělého vůči dospělému protějšku, ale nároky dítěte na rodiče. Ani ten nejpozornější partner nedovede nahradit to, co nebylo v původní rodině v pořádku. Není totiž schopen nahradit bezpodmínečnou lásku a přijetí od rodičů, i kdyby se sebevíc snažil. I kdyby jen krátkodobě něco takového dokázal, došlo by pouze k přechodnému naplnění a pocit nespokojenosti by se při změně podmínek objevil znovu.

Pokud tedy dáme pozornost svému zraněnému dětství a sami sobě poskytneme příležitost podívat se na své dětství objektivně a svá zranění zpracujeme, jsme schopni rozlišit, které z existenciální potíží pochází z našeho skutečného já a které pramení z našeho zraněného vnitřního dítěte. Poté již za sebou nebudeme muset donekonečna vléct neuzavřené záležitosti z minulost a ničit si tím svoji přítomnost. Jestliže budeme svoje vnitřní dítě léčit, zkvalitníme si prožívání našich vztahů, ať již partnerských, pracovních, přátelských či vztahů s našimi dětmi a vnoučaty.